Sportovně-turistický kurz sexty a 2. ročníku
V neděli 5. září se před budovou lanškrounského Gymnázia jako obvykle touhle roční dobou shromáždila nesourodá skupinka cyklistů. I neznalému oku muselo být jasné, že i letos se sexta a druhý ročník vydávají na pouť smrti, jinak též zvanou sportovně-turistický kurz.
Po nezbytném testování ti silnější z nás naložili věci do auta doufajíce, že se s nimi na Pastvinách opět shledají (a svou nepozorností tak zavinili malou běhací rozcvičku pana Toncra, který se svým výkonem zasloužil o pozdější hladce proběhnuvší táborák) a poté jsme konečně mohli vyrazit a bez větších komplikací dojeli do Sázavského údolí. Tam si páni učitelé vytipovali ty silnější členy výpravy, vyrazili s nimi napřed a zbytek pod vedením paní učitelek Stasiowské a Gondové nechali na pospas krutým kopcům Výprachtic a Bystrce.
Konečně se i ona pomalejší část konečně po čtyřech hodinách (a zlomeném klíči) doštrachala na chatu Bublačku. Po zorganizování skupinek na pokoje a nutném přerozdělení povlečení (a také vydýchávání zjištění, že když si nepospíšíme, můžeme kvůli boilerovému vytápění přijít o teplou sprchu) následovala večeře a info o dalších dnech strávených v neustálém strachu, že si další den nebudeme moci sednout.
Na pondělí a úterý byl tedy program jasný. V nejspíš náhodně určených týmech (nikdo se nezmínil, jak se k oněm seznamům vlastně přišlo) jsme postupně vystřídali čtyři aktivity: jízdu na lodích, střelbu ze vzduchovek (k níž byla ze zřejmých důvodů přidána zdravověda), orientaci v přírodě a půldenní cyklovýlet, jehož trasu určoval učitel ve vedení týmu. Už ve chvíli, kdy byly zveřejněny rozpisy činností, začali truchlit ti, kterým vyšel onen „menší“ výlet na úterý: další den měl totiž všechny čekat další, tentokráte celodenní, jehož trasu, a hlavně délku, stále nikdo neznal.
Ve středu se tedy dva a dva týmy spojily a každá ze skupinek vyrazila opačným směrem. Museli jsme doufat, že učitelé nelžou a že opravdu jedeme ten samý okruh, akorát že z druhé strany a že se tedy setkáme v restauraci na obědě a pak zase na chatě.
A tak, zatímco první skupina v čele s panem Duffkem ráno projížděla krásnou scenérií Zemské brány a podél polských hranic dojela až k neratovskému kostelu, skupina druhá, kde vedoucí roli dostala paní Stasiowská, vyjela nejprve na místní hřebenovku a jejich zastávkou se stala rozhledna Anna na Anenském vrchu. Některým cesta při rozhovoru s kamarády příjemně ubíhala, jiní tou složitější cestou zjistili, že učitelům se nedá věřit a že když pan Toncr řekne rovinka, tak to rovinka rozhodně není. Nakonec jsme se ale všichni zdárně sešli v restauraci v Orlickém záhoří a cestou druhé skupiny dojeli zpět na chatu. Celková délka výletu: 58 km.
Ani ve čtvrtek nám nebylo dopřáno touženého odpočinku. Nastat měla druhá nejobávanější část celého kurzu: orientační běh. Po ranním vylosování čtyřčlenných týmů jsme se měli zaměstnat sportem vlastního výběru, což ovšem neproběhlo úplně podle představ některých, protože pan Duffek připravující běh si s sebou odvezl i klíče k lodičkám. To ovšem, jak se později ukázalo, nebyla jediná zrádná událost dne.
Běh se sestával z deseti stanovišť vyznačených na mapě, kterou každý tým dostal na startu (spolu s básničkovými nápovědami, které ovšem byly zapovězeny vzít s sebou). Jednoduché? Pro učitele možná. Na každém stanovišti se nacházel papírek s otázkou a třemi odpověďmi a s písmenkem u každé z nich. Jenže sestavte si z toho tajenku, když na většinu otázek neznáte odpověď. A aby toho nebylo málo, za číslem deset, posledním stanovištěm, se ještě skrývalo lesní bludiště, ze kterého mohl zdárně a s druhou části tajenky vyjít pouze ten, kdo ovládá umění magického zařízení obyčejnými smrtelníky zvaného buzola. Autor posílá upřímnou soustrast týmům, které si druhé části nevšimly a musely se tak vracet zpět.
Nakonec se nám k velké úlevě organizátorů podařilo všem zdárně dobloudit zpět (včetně týmu, který se prý zatoulal až do Orliček a pokud neumřeli, bloudí tam dodnes) a po večeři konečně nastal čas na slíbený (a výše zmíněný) táborák. Špekáčky z obchodu ulovené paní Stasiowskou se opékaly spolu s marshmallowny a na své si přišli i milovníci hudby, když muzikálně nadaní druháci vytáhli kytary a ukulele. Nakonec nezbylo než prosit pana Šťovíčka o prodloužení večerky, ale i to se po zapojení našich nejlepších vyjednávačů podařilo.
Protože v pátek byl odjezd naplánován až na odpoledne, čekala nás ještě dopolední hra, kde jsme měli v původních čtyřech týmech běhat pro písmenka určené barvy a sestavit z nich tajenku. To podstatné ovšem bylo, že ony kartičky byly otočeny znakem dolů a člen týmu na řadě se nesměl vrátit bez písmenka. K tomu krutí tyrani z rasy učitelské určili běhací penaltu za otočení špatné barvy, ale i přes veškeré naše protesty byla hra spuštěna. Sice nám zapomněli sdělit, že tečka není tečka, ale mezera mezi slovy, ale nakonec všichni řešení poskládali.
Čekala nás tedy už jen cesta zpět. Ti, kteří čekali opětovné dělení na slabší a cyklo-šílence, byli hořce zklamáni, protože skupiny byly opět týmové jako ve středu, a tedy silově nevyrovnané. Ovšem sluší se říct, že to moc dlouho nevydrželo, protože hned za prvním kopcem jedna půlka dojela druhou, a tak i přes veškeré snahy a přibrzďování druhé poloviny to učitelé v Nekoři vzdali a dál jsme jeli společně až do Dolní Čermné. Tam jsme shodou náhod narazili na kvintu a prvák na adapťáku, které jsme ze sympatie nejprve nechali odjet jejich autobusem, a pak se konečně rozdělili a zdárně dojeli až do Lanškrouna, kde se naše týdenní cesta uchýlila ke konci.
