Sbírka Bílá Pastelka na gymnáziu
Ve středu 9.října jsme se zúčastnili charitativní sbírky Bílá Pastelka pro nevidomé a slabozraké. Sbírka začala v 8 hodin a já s kamarádkou a druhá dvojice jsme se vydali do akce. Už hned za gymnáziem jsme potkali první paní, která přispěla 30 korun pomocí QR kódu, čímž jsme si hned vyzkoušely, jak to vlastně funguje.
Po prvních třech lidech se zdálo, že to nebude tak špatné, ovšem poté to celé začalo. Lidé nás začali obcházet obloukem, odvracet pohledy a nebo změnili směr. Obešly jsme 30 lidí a 5 jich přispělo? To asi nebude tak lehké. Situace se pak začala zase obracet. Často jsme potkávali nám známé osoby, které většinou přispěli (alespoň jsme viděli, kdo je ochoten přispět na charitu). O půl desáté jsme obě dvojice zavítali k nám na gymnázium, kde nám hodně přispěli žáci i učitelé. Přispěla jsem i já s kamarádkou, takže máme pastelku na památku. Po skončení přestávky jsme se vrátili zpět ven, kde už bylo mnohem tepleji a zbývalo nám méně než 50 pastelek. Ochota byla různorodá, občas lidi vyběhli z obchodu jen, aby přispěli, a jindy nám řekli, že jim taky nikdo nepřispěje.
Mně osobně se líbila věta, kterou jedna paní řekla: „Člověk nikdy neví, co ho potká.“ Postupně jsme potkávali více a více povědomých tváří. Pastelky postupně mizely a s nimi i čas, který zbýval do konce. Blížilo se poledne a my se vydali na gymnázium. Cestou do kanceláře jsme narazili na paní učitelku, která si koupila zbývající 2 pastelky. Do kanceláře jsme přišli přesně ve 12 hodin s prázdnou krabičkou a plnou pokladničkou, čímž skončila naše cesta.
Po prvních třech lidech se zdálo, že to nebude tak špatné, ovšem poté to celé začalo. Lidé nás začali obcházet obloukem, odvracet pohledy a nebo změnili směr. Obešly jsme 30 lidí a 5 jich přispělo? To asi nebude tak lehké. Situace se pak začala zase obracet. Často jsme potkávali nám známé osoby, které většinou přispěli (alespoň jsme viděli, kdo je ochoten přispět na charitu). O půl desáté jsme obě dvojice zavítali k nám na gymnázium, kde nám hodně přispěli žáci i učitelé. Přispěla jsem i já s kamarádkou, takže máme pastelku na památku. Po skončení přestávky jsme se vrátili zpět ven, kde už bylo mnohem tepleji a zbývalo nám méně než 50 pastelek. Ochota byla různorodá, občas lidi vyběhli z obchodu jen, aby přispěli, a jindy nám řekli, že jim taky nikdo nepřispěje.
Mně osobně se líbila věta, kterou jedna paní řekla: „Člověk nikdy neví, co ho potká.“ Postupně jsme potkávali více a více povědomých tváří. Pastelky postupně mizely a s nimi i čas, který zbýval do konce. Blížilo se poledne a my se vydali na gymnázium. Cestou do kanceláře jsme narazili na paní učitelku, která si koupila zbývající 2 pastelky. Do kanceláře jsme přišli přesně ve 12 hodin s prázdnou krabičkou a plnou pokladničkou, čímž skončila naše cesta.
Lucie Urbanová