LA Bedna – takový NEobyčejný večer na gymnáziu

Je páteční podvečer a jsem ve vestibulu našeho lanškrounského gymnázia. Protože jsem místní učitel, tak to asi není až tak divné, ale tentokrát tu jsem s celou svou rodinou a asi čtyřiceti dalšími lidmi. A především tu nejsem jako dozor, ale jako soutěžící na úplně první šifrovací hře LABedna. Tu přichystala učitelská dvojice Lenka a Jiří Halmazňovi. 

Zatímco nás organizátoři seznamují s průběhem, já překypuji sebedůvěrou - kdysi jsem ve skautu šifroval kdeco, přeci jen jsem učitel matematiky a ve třídě obvykle patřím do první pětice (v horším případě sedmice) těch, kteří vymyslí, jak na to.

A už to přichází – první šifra je obrázková. Postupně co dvě minuty se objevují obrázky a my máme říci, co bude na tom posledním. 

Přesýpací hodiny – to může být cokoliv. 

Přidává se had – že by něco z Harryho Pottera? 

Až následující obrázek surikaty mě navádí na nějaký nápad. 

Však už některé týmy úspěšně hádají, co to bude, a vyráží k další šifře. Písek, had, surikata - posílám staršího synátora ohlásit slovo POUŠŤ. Tak a … je to špatně. A prý to není surikata. Ostatně hned další obrázek do představy vnáší chaos. A každý další to jen zhoršuje. Nejveselejší je, že ani když vidím poslední obrázek tak netuším, jaké je to správné slovo. Až hulákání dalších týmů nám prozrazuje, že obrázek dvou postaviček s šipkou směřující na toho menšího má být SYN. To jsou přece vyjmenovaná slova po S. Ty, co doma každý týden opakuju s dětmi. 

Vyrážíme do výtvarky na druhou šifru. Lísteček plný čísel. Všichni hledáme nějaký systém, sčítáme, přiřazujeme číslům písmena abecedy. A nic z toho. Poučen selháním u první šifry neváhám a jdu si pro nápovědu k řešení. Co je to pár trestných minut, hlavně budeme vědět, jak na to. Získávám lísteček s několika řádky textu. Každý řádek nápovědy dává smysl, ale nevidím žádnou souvislost s tím, co děláme. Nápověda je také šifra? Má mě zachránit slovní dodatek: „Je to ve výtvarce.“ Mé původní sebevědomí začíná dostávat jisté trhliny. Naštěstí nejsem v týmu sám a za chvíli tužkou vybarvujeme podezřele sousedící kousky stejných čísel. A čteme jméno zvířete v podobě písmen tvořených z číslic. 

S radostí pelášíme k další šifře. 

Každá je úplně jiná, u většiny jdeme pro nápovědu (a ano ani jinde nebyla o moc jasnější než ta první). Občas mám touhu vyrvat si vlasy (naštěstí už není moc co rvát) – protože to je přece tak jasné, jaktože nás to nenapadlo hned na začátku. 

U šifry s lentilkami boduje i nejmladší syn, který si zatím vystačil s tím, že se muchluje s plyšákem. Nejdříve samozřejmě bylo třeba zachránit lentilky před snědením. Kromě lentilek vytáhneme i zadání „Heslo je možné po uvaření i sníst“. Po nějakém tom přemýšlení nad tím, že je v krabičce tak podezřele zastoupeno málo barev lentilek dostáváme i písmena A,B,D,E,L. „To je přece BEDLA,“ ozve se najednou syn s plyšákem. Kromě všech stosedmnácti superlativů, které znám na oceňování, získává samozřejmě polovinu lentilek. 

Povím vám tedy – tři a půl hodiny na osm šifer bylo tak akorát a to jsme si většinou pomohli nápovědou. Ale nakonec JSME JE ZVLÁDLI VSECHNY. Ne, nebyli jsme první a nejspíš jsme nebyli ani v první půlce, ale bylo to pekelný a taky pekelně dobrý. Můžete koukat na kdejakou „reality show v televizi plnou emocí,“ ale tenhle zážitek je tedy rozhodně strčil do kapsy.

S obrovským náskokem se stal vítězem tým s názvem Naturwissenschaft (členy naleznete schované v obrázkové šifře pod textem). Osobně mám ale pocit, že vítězem jsme se stali všichni účastníci tím, že máme ve škole Lenku s Jirkou, kteří dokáží vymyslet a uspořádat tak úžasný zážitek.

A pokud jste se dokázali pročíst až sem – doufejte, že se za rok akce zopakuje, a přijďte také.

Tomáš Krisl