Turistický kurz kvarty

První den: Náš Turistický kurz začal v pondělí 22. září na vlakovém nádraží v Lanškrouně, odkud jsme po problémech s výlukami na trati dojeli do Harrachova. Odtud jsme se pomalu vydali na devět kilometrů dlouhou cestu na Voseckou boudu. Samozřejmě jsme po cestě nesměli vynechat nádherné Mumlavské vodopády, u kterých jsme se vyfotili a pak už se vydali k našemu cíli. Celou cestu lehce mrholilo, ale nás to nezastavilo a došli jsme až do cíle. Jenom jedna část cesty se nám moc nelíbila, a to byla zkratka učitelů, kterou jsme si zkrátili cestu asi o kilometr, ale měli v nohách mnohem větší převýšení. Na Vosecké boudě jsme si rozdělili pokoje a šli si odpočinout, abychom načerpali energii na další dlouhý den. Večer si někteří z nás zahráli zeměpisnou hru, při které jsme si ověřili, že se máme ještě dost co učit.

Druhý den: V úterý jsme se vzbudili plni energie a po snídani se vydali na 22 kilometrů dlouhou túru na Dvorskou boudu. Nejprve jsme šli k Prameni Labe, poté jsme se vydali na Labskou boudu, na které si někteří nakoupili spoustu turistických vizitek, a pokračovali jsme na Labský vodopád, Vrbatovu boudu a přes Horní Mísečky do Špindlerova mlýna. Kopec dolů nebyl úplně příjemný, ale zvládli to všichni, i když s deseti kilometry v nohách už jsme nebyli úplně nadšeni, že jsme sotva v polovině cesty. Ale poté, co jsme se najedli pizzy a zrelaxovali při lovu všeho možného z řeky za pomoci magnetu, zahájili jsme výstup do sjezdovky. Náročnost trasy jsme dostatečně hodnotili různými hláškami, ale jen do té doby, než jsme se dostali k pozvolnému kopci vedoucímu k nehezkým serpentýnám, které nás dovedly na Klínovky. Tam jsme si na dvacet minut sedli a kochali se výhledem na chaty a přírodu a potom, když jsme tam všichni téměř zmrzli, jsme pokračovali k Chatě na Rozcestí a z ní do našeho cíle - Dvorská bouda. Tam jsme si rozdělili pokoje a vybalili věci, protože na této chatě jsme zůstávali dva dny. A byli jsme všichni rádi, že nebudeme muset aspoň další den tahat těžké batohy. Dali jsme si docela dobrou večeři a potom jsme se zalezli na pokoje a povídali si.

Třetí den: Ve středu byl v plánu výlet na Sněžku. Po snídani a sbalení malých batůžků jsme se vydali k boudě Výrovce, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny –sportovně zdatnější a ty pomalejší. Rychlejší skupina se vydala od Výrovky z kopce a přes Obří důl stoupala na Sněžku. Pomalejší skupina se od Vyrovky vydala nahoru k Památníku obětem hor a k Luční boudě, která nebyla v husté mlze vůbec vidět, a potom přes rašeliniště k Slezskému domu. Pak už nám jen zbývalo zdolat nejvyšší vrchol Krkonoš, Sněžku. Pomalejší skupina sice doufala, že vyhraje a bude na Sněžce první, ale kluci z rychlejší skupiny je na jedné z vyhlídek těsně pod vrcholem předehnali. Jenže pomalejší skupina se nevzdala a dostala všechny své členy nahoru dřív než rychlejší skupina a tím pádem je lze považovat za vítěze výstupu. Na Sněžce hodně foukalo, takže jsme se tady všichni jen rychle vyfotili a šli společně dolů polskou stranou Sněžky. 

Na Slezské boudě jsme si dali hodinovou pauzu na menší oběd. Poté jsme pokračovali jinou cestou než šla předtím pomalejší skupina na Luční boudu a odtud k Výrovce a na Dvorskou boudu. Tam jsme se všichni převlékli a šli si hrát kulečník a fotbálek do herny, která byla v úterý zabraná. Po večeři se někteří spolužáci přesunuli na pokoje a ostatní se znovu pustili do kulečníku, ve kterém byli někteří obzvláště dobří. Naši biologové s panem učitelem šli ven, říkali tomu procházka, ale všichni víme, že se nešli jen tak procházet, ale že šli hledat jeleny. Když se o půl deváté vrátili, šli jsme hrát společně hry, ze kterých nebyl nikdo v herně úplně nadšený. Hráli jsme asi hodinu živé pexeso na hlášky z filmů. A o půl jedenácté nás učitele vyhnali z cizích pokojů na svoje a šli jsme spát.

Čtvrtý den: Ve čtvrtek jsme vstali a šli na snídani, při které si každý vybral podle svého gusta, na co měl chuť. Potom jsme vyrazili ve velké zimě z Dvorské boudy do Pece pod Sněžkou. Cesta nám připadala strmá a dlouhá, protože jsme byli všichni unaveni po předešlých dnech. Ale přesto jsme si poslední kilometry trasy užili hraním slovního fotbalu, clash royal a nebo jiných her. Když jsme dorazili do Pece pod Sněžkou, měli jsme rozchod na oběd. Kdo chtěl, mohl si něco koupit, kdo nechtěl, koukal na volejbal. A to se vyplatilo, protože Češi vyhráli. Poté už jsme nasedli do autobusu ve směru Hradec Králové, z něj jsme přesedli na vlak jedoucí do Letohradu. Z Letohradu už nás čekalo jenom 45 minut jízdy autobusem do Lanškrouna a tam náš turistický kurz skončil.

Apolena Kopecká a Miroslav Svojanovský, 4.a