MAŠINKY ZAVEZOU DIVÁKY DO POHÁDKY

 Premiéra divadelní pohádky Mašinky, Forea 17. 10. 2025.

Se svolením autora textu a fotografií F. Teichmanna převzato z facebookových stránek Listy Lanškrounska.

Když jsem zaslechl, že v mozkových závitech divadelního režiséra Škeble klíčí nápad převést na divadelní prkna Pohádky o mašinkách Pavla Naumana, měl jsem trochu obavu, jestli to bude dost „šťavnatý“ materiál pro dnešní dospívající mládež. Dílko je to už více než 80 let staré a od legendárního večerníčku taky uplynulo hodně vody. Konečně Lanškrouňáci nejsou ani „železničářské město“, jako třeba Česká Třebová, kde by měla Škeble o divácký zájem jistě snadněji postaráno. V Lanškrouně kolej prostě končí. Jan Střecha ale už několikrát předvedl, že umí uchopil lecjaké téma a dokázal se s ním úspěšně porvat. V Mašinkách, myslím, chtěl vzdát hold železnici a lidem okolo ní. Cítit je z nich i trocha té nostalgie po dobách, kdy byl vlak těžkopádným, špinavým, ale přesto hlavním sprostředkovatelem nových začátků i svobody objevování světa, který se, co chvíli nořil z oblaků sazí a štiplavého kouře.

Mašinky svým chováním v pohádce symbolizují lidské vlastnosti, jejich slabosti, chyby i omyly. Každá z nich se vlastními silami dostane do úzkých. V tom je pohádka aktuální dodnes, protože lidé zvolí špatnou cestu nejednou dobrovolně jen proto, že něco chtějí a neumí si něco odepřít. A že je někdo varuje, na to mašinky kašlou, stejně jak my lidé ve svých osobních příbězích. Mašinky mě bavily, ale nejvíc dvě. Pyšná mašinka zvládnutá s přidrzlou samozřejmostí Viktorií Voglovou a pak silná pětsetčtyřiadvacítka, kterou zahrála Oldřiška Urbanová.

Hlavní tři role v Mašinkách jsou ale lidské. Excentrický, pedantský a ambiciózní přednosta stanice má v podání Adama Kudláčka hodně afektovanou podobu, ale je uvěřitelný a ve své vznětlivosti až groteskní, což se ale do pohádky hodí. Jeho protipólem je pan Blahoš. Uvážlivého a zkušeného nádražáka, který má svou práci i všechno kolem nádraží a vlaků rád, se věrohodně zhostil Antonín Hubený. Dokáže vždy poradit a přednostovu vznětlivost vyvažuje s fajfkou, kterou nepustí z ruky. Třetí roli tajemného černokněžníka Zababy dostal Viktor Teichmann. Přísná až striktní povaha černokněžníka vyžaduje sebevědomé vystupování a soustředěnost. Nikde žádný prostor pro úsměv, jen vážnost. To je pro herce těžká poloha. Tím spíš, když jde o mladíka, který s podobnou rolí nemá žádné zkušenosti. Rád konstatuji, že nikdo z diváků nemohl o Zababovi pochybovat. Šel z něj respekt i strach, i když se nakonec ukáže, že je v něm víc dobra, než by se na první pohled mohlo zdát.

Pěkné role měli ale všichni herci a každý svou osobitostí přispěl k tomu, že i pomalu se odvíjející příběh s nostalgickou poetikou první poloviny 20. století ocení děti i dospělí. Tady nemohu pominout i jedinou čistě dětskou roli syna Martina, který ve své herecké premiéře zahrál kluka Pašíčka a svou rošťáckou přítomností dával pohádce tu správnou dynamiku.

Hru ale chci pochválit ještě z několika důvodů. Třeba za nápady se scénou, která je jednoduchá, ale perfektně funguje. Bavily mě efekty kouře i klobouky, které nahrazovaly komíny mašinek. Za geniální považuji nápad s pojízdnou drezínou a Zababovem, který vznikl na druhé straně sálu červeným nasvícením. Světlo dávalo této scéně až hororový nádech a docela rád bych viděl, jak na ni budou reagovat ti nejmenší dětští diváci.

Hra je silně podmanivá i svou zvukovou kulisou, syčením lokomotiv, a bluesovým saxofonem Adély Žákové, který provází hru na mnoha místech.

Pohádku o mašinkách napsal Pavel Nauman v těžkých dobách druhé světové války, a tak v ní je cítit určitá míra melancholie a smutku. Hlavním poselstvím pohádky je však naděje. Že se dokážeme poučit z chyb, zbavit se pýchy, navzájem si pomoci, a dokonce se i zbavit prokletí. A to jsou hodnoty, které jsou dnes aktuální stejně jako v roce 1942.

Text a foto: František Teichmann

Doplnění vedoucího souboru J. Střechy:

Den před premiérou proběhla (logicky) předpremiéra celé inscenace v Žichlínku (jako každoročně). Herci odvedli skvělý výkon a ve fotografické příloze uvádíme fotografie dvou alternujících herců, kteří už v pátek ve Foree nehráli. Za obě představení je pak potřeba poděkovat našim sponzorům (Pardubickému kraji, městu Lanškroun a tiskárně TG Tisk Lanškroun), podporovatelům (Gymnáziu Lanškroun, firmě Recal, obcím Damníkov, Žichlínek a Václavov), rodinám herců, všem dalším příznivcům, ochotným jednotlivcům, kteří nám s něčím pomohli - prostě všem, kterým jsme nebyli lhostejní a kteří šli aspoň kousek cesty s námi. A že ta cesta teprve začíná!

Čekají nás teď další představení, z nichž doporučuji vaší pozornosti především pátek 7. 11., kdy budeme hrát Mašinky v Sázavě na festivalu Sázavská kára, a to v 18:00.  Dále nás ještě můžete vidět v Řícmanicích u Brna 8. 11. v 18:00 (restaurace U Lajcmanů) a ve Václavově u Zábřeha na Moravě v neděli 16. 11. v 15:00 (v místním kulturním domě).

Přijďte se podívat!